pondělí 10. prosince 2007

Toulaví psi


věnováno Nonsencovi

Mrzlo, až praštělo. Dvě dívky se vrátily z průzkumů zasněžených svahů a lesa. Hrály si na dobyvatele a objevitele. A na to, jak se už kolik dnů prodírají po pás vysokým sněhem, až najdou „opuštěnou“ zahradu a v ní slivoně, z kterých někdo neočesal poslední švestky a ony umrzly tak, jak byly. Na větvích bez listí. Trhaly je a cucaly. V ústech se pomalu rozpouštěly a uvolňovaly sladkou zralou chuť tajícího ovoce. Děvčata hledala a zobala jednu po druhé. Zkoušela z nich stahovat slupku nebo je jíst celé a vyplivnout jen pecku. Dívky si hrály na to, jak právě jen díky těmto stromům přežijí další den v pustině, když je zavolal hlas z právě otevřených dveří stavení:

„Pojďte, už je oběd!“ Jídlo jim zahřálo bříška a teplo, vstávající z talířů jim orosilo tváře a v nose se jim srážela pára na kapičky. Když dojedly a dopily, ještě se hřály u kamen a prohlížely si staré knihy. Ta, co tady byla doma i její kamarádka na návštěvě. Stmívalo se brzy. Odpoledne si už hrály jen na zahradě. Švestky už ale žádné nenašly. Tak si hrály na loď a právě brázdily moře sněhu na střeše dřevníku. Upoutalo je cosi v šeru v dálce. Bylo ticho a každý zvuk zněl najednou strašidelně. Snažily se proniknout zrakem tu houstnoucí tmu a pak je zahlédly. Dva rychle se blížící body. Jeden byl bílý a zářil na sněhové peřině ještě běleji než ona sama a druhý byl černý až do sebe vtahoval poslední zbytky světla na pozadí jen o něco světlejší tmy. Dva toulaví psi. Proběhli kolem dřevníku rychle. Děvčat si nevšímali. Ale ony dvě, vylekané, bály se dolů ještě dlouho po tom, co odběhli.


Sníh už roztál a jaro přecházelo do teplejších vůní léta. Dívka se procházela lesem, který důvěrně znala a jen tak koukala po houbách a po zemi. Když se zase jednou sklonila k hnědému kloboučku a pak vzhlédla, stál před ní bílý pes. Nebyl přímo u ní, ale dost blízko na to, aby ji dostihl při prvním pokusu o útěk. Stála jako přimrazena a chlad strachu jí připomněl zimní zážitek. Místo, kde stála jí ale přivolalo z minulosti ještě něco jiného, dřívějšího.

„Pane lesa…“ Zašeptala tiše…

„Nehýbej se! A nedívej se mu do očí!“ Zavolal hlas odkudsi z lesa. Byl tam. Chlapec ještě, ale jeho hlas zněl pevně. Jak byla ráda, že zase jednou následoval její kroky. Oba tam stáli a nedívali se psovi do očí. Každý u svého stromu. Napůl hleděli na sebe a zpola pozorovali psa. Nebyl velký. Bílý chundeláč se za chvíli rozběhl neznámo kam.

„Díky!“ Řekla mu vděčně. Ale on tam už nebyl. Pořádně se rozhlédla, poodstoupila od stromu, o který se opírala, přelétla pohledem celý les, kam její oko dohlédlo. Zmizel pes i chlapec. Zamrazilo ji z toho, udělala pár opatrných kroků a pak se rozběhla domů. Dolů kopcem, přes potok, nahoru do stráně a stále se ohlížela. Jednu chvíli se jí zdálo, že zahlédla za houštím mihnout se červenou košili, možná se jí to jen zdálo. Udýchaná a stále vystrašená proběhla okolo dřevníku a zabouchla za sebou domovní dveře. Uvnitř bylo teplo a vlídno. Rodina. Domov. Usmála se na ně a navždy si vštípila do hlavy přesvědčení, že On jí právě zachránil život.

O několik týdnů později ji probudilo písknutí zvenčí. Klekla si na posteli, otevřela okno a vyhlédla ven. Bylo ještě brzy. Stál tam. Opíral se o bytelnou hůl a kolem nohou mu pobíhal hnědý, rozježený psík.

„Beru ho ven…“ Řekl prostě.

„Hned!“ Houkla na něj.

Rychle se oblékla a vyskočila pak rovnou oknem ven. Tak nějak se to v té situaci hodilo.

„To je na toulavé psy.“ Bouchl holí o zem. Vydali se spolu do lesa. Vrcholky stromů ještě držely ranní opar ve svých větvích. Na trávě ležely rozházené kapky. Chlapce s dívkou a psa pohltily první lesní stromy…