sobota 1. prosince 2007

3. Salamandr


Blátivá byla cesta i stráň, pršelo už nejméně týden. Lesní půda nasála vodu a chůze mechem, či po opadance jehličí byla jako noření se do pelíšku.

Vzduch osvěžoval dětský smích. Máma a dcerka si vyrazily na houby.

„Hlavně jim nesmíš prozradit, že na ně jdeme! Jinak se budou bát a schovají se!“ radila své dcerušce šeptem a ona je horlivě přikyvovala. Vzápětí se rozběhla v holínkách po lesní cestě a zhluboka si užívala mlaskavého čvachtání bláta, které se jí lepilo na boty jako smetana s jehličím.

„My jdeme na malinýýý!“ Ječela malá a šibalsky se snažila mrkat jedním okem tak, jak to uměla mamka. Křivila při tom celou pravou polovinu tváře. Pak se zakoukala pod stromy a mezi kořeny po sametových kloboučcích. S typickou dětskou absencí trpělivosti ji po chvíli neúspěchu začínalo opouštět nadšení. Ještě se shýbla k několika polovicím lískových skořápek a lupínkům šišek, obojí bylo pohozeno veverkami – které jistě byly spřáhnuté s lesem samým a rozhazovaly tyto propriety, aby ošálily houbaře. Dívka chvílemi pozorovala maminku, jak se také snaží najít nějaké hříbky a chvílemi zkoumala nenasytným pohledem les. Tolik krásy, tolik vůně, tolik všeho nádherného.

Dítě, hnáno neznámým popudem najednou strnulo a zahledělo se do prázdna. Rtíky se sevřely a po chvíli poskládaly slova, která snad v dětské mysli poskládala Příroda sama…

„Pane lesa… Prosím… Alespoň jeden hříbek…“ Ševelila dětská ústa několikrát. Pak se holčička zahleděla do dutiny u úpatí smrku.

Pán lesa! „Mamíí! Pán lesa! Já jsem ho zavolala a on se ukázal!“

Když maminka s úsměvem přispěchala, dva páry lidských zornic viděly žlutočerného skvrnitého mloka.

„Pán lesa…!“ Ukázalo dramaticky děvče a stále pozorovalo tvora s posvátnou úctou.

„Pane lesa, prosím, aspoň o jeden hříbek…“ Zopakovala malá. Salamandr zmizel v dutině a zanechal v děské paměti hlubokou rýhu. Na kraji zorného pole zaznamenala matčin pohyb. „Máš, že? To Pán lesa!“ Pokývalo dítě hlavou a poskakovalo radostí za běhu za maminkou.

Ještě chvíli hledaly a sbíraly. Úroda nebyla přepychová, ale něco přece jen našly. A obě děkovaly „Pánovi lesa“. Jedna s úsměvem, druhá skoro s rukou na srdci a v očích magii setkání s nadpřirozenem.

Když se s úlovkem vracely, sykla maminka potichu a nenápadně k dceři: „Koukni!“ A pohybem očí naznačila směr. „Sleduje nás.“ Usmála se. Ta menší tápavě zapátrala pohledem mezi stromy. Horko jí zalilo srdce i tváře. Nohy na okamžik ztěžkly. Zahlédla kus košile za stromem. Usmála se a snad podvědomě si upravila krátké vlásky. Cukla sebou, když se vrátila ze snění na zem a zrychlila na pár kroků, aby dohnala maminku.

„Zdálo se mi, že šel za námi, když jsme šly do lesa a já se náhodou ohlédla.“ Povídala ta starší tiše a stále s úsměvem na rtech. Dívka v té chvíli už nemyslela na „Pána lesa“, ani na houby… Myslela na něj.

První letošní cukroví

...made by Robišek

Včera, tedy 30.11. měl náš tatínek svátek a tak jsme mu chtěli udělat
sladké překvapení na večer, až se vrátí z práce. A také už se ve vzduchu tak nějak vznášel advent. Tak jsem vytáhla věnec a vánočně dekorovaný košík /ozdobný malý "dáreček" Robiš hned musel rozbalit - co tam asi bude... Byla tam bílá polystyrénová krychlička... :D/ a začala jsem se těšit na pečení. Všechny suroviny jsme měli doma a tak jsme se na to vrhli. Dopoledne jsem udělala těsto na perníčky a linecké, pak oběd, trocha polítání na zahradě, kde jsme s babičkou Zdeňkou postavili sněhuláka. Bylo ale větrno a zíímáá, tak jsem tam nebyli ani hodinu. No a doma jsme se pak vrhli na samotné cukroví. Přenesli jsem sem všechno potřebné do obýváku ke stolu, posbírala a umyla jsem vykrajovátka, se kterými si Robišek hrál už od rána.

Robiška to zajímalo a sám vykrajoval :). Pomohla jsem mu s tím vším a bavili jsme se u toho
dobře. Vykrajoval linecké i perníčky, pak do všech chtěl vehementně dělat dírky, opakoval všechno, co jsem dělala a ukazovala mu. Strašně rád mi posypával těsto moukou, když se lepilo na váleček. Ale pak zjistil, jak dobré je to neupečené těsto a tak se jeho práce změnila v tajné uždibování, které ho bavilo ještě víc než cukrařina. Tak jsem zbytek dovykrajovala, jak to šlo, První dva plechy jsme připálili, protože jsme byli zabraní do tvoření, ale nebyly spálené úplně. Daly se jíst. Večer přišel tatínek a měl radost. Cukroví jako překvapení nečekal. A bylo dobré ;) . Ještě jsem pak udělala skořicové křupavé hvězdičky z bílku, cukru, kakaa a skořice. Ty nadskočily v troubě jako malé kometky, které do něčeho narazily nebo jako malá Meggie z Simpsonů ;).

čtvrtek 29. listopadu 2007

Cesta domu


Takhle to vypadalo dneska,kdyz jsme se s robiskem vraceli z nákupu a procházky.

A tohle je prvni prispevek, ktery jsem si sem poslala rovnou z mobilu :)

středa 28. listopadu 2007

2. Třezalka

Na horské louce rostly hojně zlatožluté sestry třezalkovité. Vysoké a silné květiny dodávaly stráni zvláštní patinu a nostalgii starého venkova. Jako by se tu čas zastavil. Stráň byla rozdělena do stupňů a hrany každého z těch schůdků ohraničovaly divoké a dravé keře šípků a trnek. Byla tu kdysi pole, pak pastviny.

Kolikrát si tam hráli na honěnou a vždycky odcházeli s rukama i nohama odřenýma, se srdcem zvonivě bijícím radostí a během a tajnou touhou. Kolikrát zápasila s růží o svou sukni a ne vždy zvítězila bez úhony. Na látku přeci nebyl čas.

Dohnat, utéct, běžet.

A všechno proto, aby se mohli dotknout, aby se jí při dětské hře dotkl on… Předávání „baby“… Tak prostá a naivní hříčka. A tolik jim dávala…

Teď seděla na louce a dlaní objímala třezalku – „ĺubovník“ vystihuje její jméno lépe.

Kolikrát si ji dávala spolu s šesti dalšími bylinami pod polštář v podvečer svatého Jana. A kolikrát doufala, že se jí bude zdát o něm...? A teď? Ona tady sedí, třezalka roste spolu s šiky svých sester. Utrhla ji. Hladila její čtyřhrannou lodyhu s úzkými lištami, které při protáčení v prstech slabě šustily, jak se zachytávaly o kresbu na konečcích prstů. V zamyšlení jich natrhala víc a svíjela z nich věneček. Zůstal jí ale v rukou. Na hlavu si ho už posadit netroufala… O tuhle výsadu přišla už dávno… Bohužel ne na takové vonící louce a ne s ním. Položila si kvítka do klína a natáhla se mezi bylinky. Voněly. A chyběl jí…

Jedna z blízkých třezalek se zachvěla ve větru. Pavučina vedoucí k její sestře praskla, když si dívka lehala. Teď její vlákno tragicky a opuštěně tančilo volně visíc… Bylina se kývala, vypadalo to, že souhlasí a chápe. Viděla je tudy spolu jít před několika dny… Bylo jí dívky líto. V záchvěvu rozdávačné sebedestrukce by jí nabídla sama sebe se všemi siličnými kanálky – aby ji vykoupala v horké lázni a vypila ten odvar. Jistě by se jí na nějakou dobu ulevilo. Nemohla však mluvit a dívka, zdálo se, nebyla naladěna na stejnou myšlenkovou vlnku.

Po chvíli vzpomínání se posadila a vstala. Její sukni při chůzi do údolí zachytil drápek šípkoví. Bodlo to. Ve vzpomínkách, v srdci. Vyrvala sukni z jeho spárů surověji, než by si zasloužil. Nevěděl proč…

Věneček zůstal tam, kam spadl při dívčině vstávání.

K večeru se tudy vracel domů starý muž. Obešel právě hromádku kamení – pomník minulosti, kdy tady bylo ještě místo louky pole a dávní lidé vysbírali kameny z pole sem. Přikrčil se pod větvemi smrků, když definitivně vyšel z lesa. Uviděl vyležené místo a na něm věneček. Přes jeho vráskami rozbrázděnou tvář přelétl záchvěv úsměvu. Jeho oči náhle vypadaly mladé. Pousmál se a zvedl ho.

Nebylo to na téhle louce, ale někde poblíž jistě ano. Víc než před padesáti lety… Po něm a jeho milce zbylo podobně ušlapané místo. Ale její věneček tehdy nebylo vidět. Nebo že by se tam objevoval vždy až když mladí odejdou? Možná ho tam dávají víly. Sebral ho. Přivoněl k vůni třezalky, vůni mládí. Doma ho dá ženě. To s ní tam tehdy ležel…

Tady někdo prožil štěstí… Myslel si, když svižně scházel dolů, do chalupy. Nemohl tušit, že sebral svijenec vzniklý za velkého smutku. Věneček smutku, touhy a vzpomínání.


1. Strom

V první řadě stromů ani nebyl vidět. Smrky totiž využily toho, že žily zpola na louce a nechaly své osluněné větve rozrůst se, co jim pletiva stačila…

Za touto zdánlivě neproniknutelnou oponou se krčil strom. Byl jiný. Na první pohled se lišil od ostatních. Zásadně. Jeho odlišný habitus by zaujal každého, kdo by tudy prošel. Odlišnosti tak přitahují lidské oči…

Nebyl příliš starý, ale vypadal tak. Měl pokroucenou černou borku, porostlou choroši, která dodávala jeho vzhledu smutnou vůni. Pochmurně stál a vnímal svou odlišnost. Byl to jediný listnatý strom široko daleko. Možná jediný v onom lese vůbec. Ve všech cévách jeho dřeva i lýka, v každé buňce pod její tvrdou buněčnou stěnou to cítil.

Když začal růst, byl sám na louce. Sám. Jediný. Rozhlížel se do okolí a byl hrdý, pyšný na to, že je – i když malý vzrůstem - dominantou obzoru.

Roční cykly plynuly a okolí se měnilo. Lidé okolo něj nasázeli další stromy.

Lidé.

Nenáviděl je. Z hloubi kořenů. To oni mohli za jeho utrpení. Nasázeli jehličnany, které rostly rychle a smrky brzy zaclonily jeho rozhled a přístup k životodárnému slunci. Byl to jeho ortel. Bez slunce nemohl dál žít. V listech nevznikala žádná energie pro jeho život.

Ten podzim listy opadly a nové už nevyrašily. Sem tam skomírali poslední zoufalí průkopníci, ale přežívali jen s obtížemi. Strom trpěl hladem i žízní a dusil se. Nejsou-li listy, nemůže strom dýchat, nemá se odkud vypařovat voda. Tím pádem nemohl strom žádnou vláhu nasávat ze země. Chřadl a usychal. Obklopen vysokými, drzými smrky. On – pán obzoru… Nyní uschlé dřevo. Poslední síly k životu z něj odčerpávaly houby u jeho úpatí a později přibyly i choroše. Nemohl se bránit. A i kdyby mohl, už nechtěl…

Mohli zato lidé. Ale ty jeho stav neznepokojoval. Nechodili tudy. Občas se sem zatoulala zvěř, po jeho kmeni přešplhala veverka, mezi kořáním se usídlil pár myšic. Mezi brázdami jeho borky mašírovali mravenci.

Na hořejší větvi si čas od času odpočinula straka

A strom zpozorněl. Cítil kolem sebe život. Malí tvorečkové jím neopovrhovali, nevyhýbali se mu proto, že je jiný. A skoro uschlý. Najednou cítil něco nového. To, co už dávno ztratil.

Byl hrdý. Stal se domovem, útočištěm, scénou.

Jedny z posledních lístků se zachvěly životem…

Červánky na obzoru s sebou přinášely vítr. Zabarvily svět doruda.

Vítr s sebou přihnal mraky a z mraků se valil déšť.

Teplá noc vlhla bouřkou. V ovzduší byl cítit ozón po výbojích blesků a rány hromů zaplňovaly vzduch. Kdo se ale zaposlouchal pozorně, dokázal odlišit kvílení větru od skřípání dřeva. Jeden z blesků udeřil blízko. Myšice se tiskly k sobě i se svou početnou rodinkou…

Rána – vrzání – úder.

Jeden z nejvyšších smrků z přední linie lesa byl vyvolený. K tomu, aby padl. Jeho větve zoufale se držíc padajícího kmene poničily okolní stromy, poškrábaly ego mohutných a vysokých jehličnanů. Chvěly se otřeseně na kmeni, z kterého se stala kláda. Rozstřikovaly kolem se molekuly deště.

Dokonáno.

K ránu bouře odešla. Zpívající opeřenci oslavovali nový den a poskakovali po kluzkých větvičkách.

Rosa se mísila se slzami bouře.

Les dýchal. Vlhkost se držela prochladlé země a zápasila s teplem vycházejícího slunce.Pak se podvolila, odtrhla a les vydechl oblaka oparu. Smrčina se je pokoušela zastavit, ale jen polechtala jejich jehlice a vznášela se výš.

Tvrdohlavé lístky stromu zase po mnoha letech konečně pohladilo slunce…

Dívka stála na louce, kde se včera večer viděli naposled. Urousaná sukně se jí lepila k lýtkům. A na látce, tmavé mokrem, cestovalo nespočetně semínek trávy, pylu, kousíčků rostlin a hmyz… Nevšímala si toho. Zaujala ji brázda v lese. Rána, kterou prořízl padající dlouhán. Váhavě k ní vykročila. V bílém ranním světle se jí v koutcích očí leskly slzy. Brázdou mezi stromy spatřila krásný strom. Nebyl příliš vysoký, ale jeho nejnižší silná větev přímo vybízela k tomu, aby se na ni posadila. Poslechla to volání, nedbaje mokra. Usedla a pažemi objala kmen.

Stavidla se zvedla, ucítila horkost a tlak někde hluboko v nose a na patře. Rozplakala se. Objímala ten krásný strom a on se divil.

Seděl na něm člověk. A jemu to nevadilo. Pro tento krátký okamžik nemyslel na vlastní utrpení, která musel přestát, jen vnímal teplo slunečních paprsků, loučí, které ho rozehřívaly stejně jako tělo mladé dívky.

Nadšené lístky se znovu zachvěly, jak se v nich začala bouřlivě měnit energie.

Některé cévy očividně odolaly embolizujícímu suchu a byly stále průchodné pro vodu… Strom se napil. Už si nepřipadal zbytečný, odlišný, jiný, odepsaný… Uplakaná dívka jeho kmeni šeptala své strasti, hladila jeho borku a on odpouštěl.

Ulevilo se mu.

Kdesi v dálce zakřičela straka.

Střípky dávno minulé...

Už asi rok a půl stará věc... mám takovou vizi, že budu psát dál a dál. Takový soubor povídek. "Strom" a "Třezalka" už jsou také podobně staré....



Nalila jsem si čistého červeného vína do gotického poháru.
Venku se rozzářil západ Slunce...
Přes drobné bublinky v zeleném skle se rozzářily myriády rubínů.

Ucítila jsem vůni podzimu a chuť léta.
Až hřích ten doušek spolknout...
Prsty přejely po příjemné spirále nožky číše.
Takhle chutná krása...
Bosá noha se dotkla studené dlažby...

A Slunce zapadlo.

Ruka začala psát příběh…

…………

Zapadající Slunce z posledních sil měkce pohlédlo na rozpálenou letní stráň. Zanechávalo na ní své poselství, své dítě. Teplo. Sálalo z Matky Země, ale bylo jí jen půjčené. Nadcházející večer jej vyžene zase zpět nahoru. Na vyhřáté zemi ležela dívka a chlapec. Pozorovali mizící rudý kotouč a jejich ruce ležely právě tak daleko od sebe, jak velké je lidské srdce. Oba stejně cítili výjimečnost té chvíle. Oba byli stejně staří, avšak každý z jiného světa. Jejich přátelství už dávno překročilo hranice míst a časů a místy i hranici lásky. Byl to jejich poslední společný večer. Věděli to, ale nechtěli o tom mluvit. Až poslední paprsek zmizel za horou, vstala a pevně sevřela rty. Trpce se pousmála Do o čí se jí draly slzy a svaly pod jazykem se jí křečovitě stáhly. Nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Zahleděla se dolů, tam, kde končila louka a za šípkovým křáčím ostře tmavly obrysy prvních stromů…