pondělí 17. prosince 2007

Založila jsem si galerii na picasa.com, takže pro zájemce....

http://picasaweb.google.com/Morgisek/

pondělí 10. prosince 2007

Toulaví psi


věnováno Nonsencovi

Mrzlo, až praštělo. Dvě dívky se vrátily z průzkumů zasněžených svahů a lesa. Hrály si na dobyvatele a objevitele. A na to, jak se už kolik dnů prodírají po pás vysokým sněhem, až najdou „opuštěnou“ zahradu a v ní slivoně, z kterých někdo neočesal poslední švestky a ony umrzly tak, jak byly. Na větvích bez listí. Trhaly je a cucaly. V ústech se pomalu rozpouštěly a uvolňovaly sladkou zralou chuť tajícího ovoce. Děvčata hledala a zobala jednu po druhé. Zkoušela z nich stahovat slupku nebo je jíst celé a vyplivnout jen pecku. Dívky si hrály na to, jak právě jen díky těmto stromům přežijí další den v pustině, když je zavolal hlas z právě otevřených dveří stavení:

„Pojďte, už je oběd!“ Jídlo jim zahřálo bříška a teplo, vstávající z talířů jim orosilo tváře a v nose se jim srážela pára na kapičky. Když dojedly a dopily, ještě se hřály u kamen a prohlížely si staré knihy. Ta, co tady byla doma i její kamarádka na návštěvě. Stmívalo se brzy. Odpoledne si už hrály jen na zahradě. Švestky už ale žádné nenašly. Tak si hrály na loď a právě brázdily moře sněhu na střeše dřevníku. Upoutalo je cosi v šeru v dálce. Bylo ticho a každý zvuk zněl najednou strašidelně. Snažily se proniknout zrakem tu houstnoucí tmu a pak je zahlédly. Dva rychle se blížící body. Jeden byl bílý a zářil na sněhové peřině ještě běleji než ona sama a druhý byl černý až do sebe vtahoval poslední zbytky světla na pozadí jen o něco světlejší tmy. Dva toulaví psi. Proběhli kolem dřevníku rychle. Děvčat si nevšímali. Ale ony dvě, vylekané, bály se dolů ještě dlouho po tom, co odběhli.


Sníh už roztál a jaro přecházelo do teplejších vůní léta. Dívka se procházela lesem, který důvěrně znala a jen tak koukala po houbách a po zemi. Když se zase jednou sklonila k hnědému kloboučku a pak vzhlédla, stál před ní bílý pes. Nebyl přímo u ní, ale dost blízko na to, aby ji dostihl při prvním pokusu o útěk. Stála jako přimrazena a chlad strachu jí připomněl zimní zážitek. Místo, kde stála jí ale přivolalo z minulosti ještě něco jiného, dřívějšího.

„Pane lesa…“ Zašeptala tiše…

„Nehýbej se! A nedívej se mu do očí!“ Zavolal hlas odkudsi z lesa. Byl tam. Chlapec ještě, ale jeho hlas zněl pevně. Jak byla ráda, že zase jednou následoval její kroky. Oba tam stáli a nedívali se psovi do očí. Každý u svého stromu. Napůl hleděli na sebe a zpola pozorovali psa. Nebyl velký. Bílý chundeláč se za chvíli rozběhl neznámo kam.

„Díky!“ Řekla mu vděčně. Ale on tam už nebyl. Pořádně se rozhlédla, poodstoupila od stromu, o který se opírala, přelétla pohledem celý les, kam její oko dohlédlo. Zmizel pes i chlapec. Zamrazilo ji z toho, udělala pár opatrných kroků a pak se rozběhla domů. Dolů kopcem, přes potok, nahoru do stráně a stále se ohlížela. Jednu chvíli se jí zdálo, že zahlédla za houštím mihnout se červenou košili, možná se jí to jen zdálo. Udýchaná a stále vystrašená proběhla okolo dřevníku a zabouchla za sebou domovní dveře. Uvnitř bylo teplo a vlídno. Rodina. Domov. Usmála se na ně a navždy si vštípila do hlavy přesvědčení, že On jí právě zachránil život.

O několik týdnů později ji probudilo písknutí zvenčí. Klekla si na posteli, otevřela okno a vyhlédla ven. Bylo ještě brzy. Stál tam. Opíral se o bytelnou hůl a kolem nohou mu pobíhal hnědý, rozježený psík.

„Beru ho ven…“ Řekl prostě.

„Hned!“ Houkla na něj.

Rychle se oblékla a vyskočila pak rovnou oknem ven. Tak nějak se to v té situaci hodilo.

„To je na toulavé psy.“ Bouchl holí o zem. Vydali se spolu do lesa. Vrcholky stromů ještě držely ranní opar ve svých větvích. Na trávě ležely rozházené kapky. Chlapce s dívkou a psa pohltily první lesní stromy…

sobota 8. prosince 2007

Ondřejník

Na Ondřejníku jsem ještě nebyla a také proto jsme cestu tam plánovali už dlouho. Rozhodli jsme se, že na Ondřejník zajedeme dneska. Mělo být sice škaredé a uplakané počasí, ale nakonec bylo dost hezky. Dlouho nám trvalo, než jsme se vypravili z domu, vyjeli jsme až po desáté. Ale bylo to asi jen dobře, protože se počasí postupně lepšilo a lepšilo. U chaty Ondřejník jsme Robi potočili na kolotoči, pohoupali jsme se na houpačce a koukali na koníka, který se tam pásl. Dále jsme vyšli po modré, směrem na Skalku. Měla být nějaké 4km daleko. Ale nakonec jsme došli jen na Ondřejnické sedlo, protože pro Robi to bylo akorát, i když to byl jen jeden kilometr. Cestou jsme ho museli různě motivovat, Ondra ho zaujal tím, že může za sebou táhnout klacky a taky se to povedlo. Chvíli. :) Další zábavou bylo hledání šišek, které Robišek házel ze svahu dolů. To bylo taky fajn, jen jsme ho pak nemohli odtrhnout od sbírání všech možných šišek, které chtěl házet. A že jich po cestě bylo... Ale všemožně jsme ho přesvědčovali úspěšně, protože jsme ho nakonec nenesli ani metr. Statečně ušel tam i zpátky. Procházky byla krátká, možná by se někteří zavilí turisté zdráhali se jí vůbec chlubit :D :D, ale my jsme si užili i ten kousek. vzduch byl studený a svěží, výhled byl krásný a hlavně, že jsme se všichni pobavili a užili si to. na zpáteční cestě jsme si zašli na oběd do Nimroda, kde jsem si dala "drůbeží játra Palermo" /mooc dobré/, Ondra si dal "panošův kotlet" - s česnekem a sýrem a Robi jsme slíbili hranolky, kterých oproti očekávání zase tak moc nesnědl. Ale je pravda, že na jídlo jsme čekali snad hodinu, byli jsme tam po poledni a sice už se restaurace vyprazdňovala, ale i tak měli asi obědový frmol... Jídlo bylo ale tak výborné, že stálo za to čekání .) Vyjasnilo se tak, že nás to lákalo ještě na odpolední procházku, ale byli jsme už uondaní a hlavně nacpaní. Hehe. A tak jsme relaxovali doma.

pátek 7. prosince 2007

V Havířově

Čtvrtek. Ondra musel pracovně do Brna a nás, abychom nebyli sami doma, odvezl můj taťka do Havířova k babičce a Láďovi. Po obědě jsme se zašli projít a tak tady dávám pár fotek ze sídliště, kde jsem vyrůstala. :) Do Havířova, na Šumbark, jsme se přestěhovali z Karviné /kde jsem se narodila/, když mi byly asi tři roky. A tam jsem bydlela dalších skoro dvacet let, než jsem se tak nějak přesídlila k Ondrovi do Vratimova. A tak mi ta betonová džungle přirostla k srdci :) Všechno je tam známé, chodníky, domy i tváře... A tak cesty do Havířova jsou něco jako "dovolená" zpátky do dětství :)

4.Skřítci


Jak krásné je mládí se svou bezstarostnou volností. Nevím, jestli si uvědomovala právě tohle, když bosýma nohama střásala opuštěnou rosu z hluboké trávy. Její kroky vedly nikam. Její mysl bloudila nikde. A všude. Za sukní měla zastrčenu flétnu. Kousky travin se jí zase lepily na lýtka a kousavě šimraly. Upíjela tu krásu, kterou sálalo letní odpoledne. Slunce barvilo okolí právě tím odstínem, jaký si spojujeme s dětstvím a z lesa voněl dech kvetoucího ostružiní a dřeva. Pod nohama se jí změnila půda. Z louky přešla do chladivého příkrovu jehličnanů a na mokrých chodidlech jí zůstávalo jehličí. Nepřítomně se přetřela pravou nohou po levém lýtku a smísila pyl louky s lesním. Šplhala se nahoru po strmém lesním svahu, který býval kdysi břehem a sedla si pak na měkkou a dřevem teplou zem. Začala hrát. Jen tak, melodii ze srdce. Ozývala se z ní radost žití, tep zamilovaného srdce i tklivá tíseň nejistot. Tady, jistá si svou suchou samotou. Bez posluchačů z řad lidí. Tady mohla foukat ven svůj prach z koutů duše. Tady se mohla vypovídat nahlas a tiše, tak, jak bylo třeba. A oni ji poslouchali a jí naslouchali. Rozuměli. Dokázali číst z jejích přirozených not a uměli se ponořit do jejích nálad. Vykukovali zpoza pařezů a mezi kořeny, uždibovali šťavelové lístky zaječího zelí, durdili se, že jim budí děti, ale i vesele tančili a usmívali se nad tím, co jim tóny vyprávěla. Škodolibě se usmívali i soucitně mručeli, podle melodií a barev hudby. Skrytí, tiší, nikým nespatření. Skřítci. Malí obyvatelé lesa, kteří si hrají v malých domečcích, které jim postavily děti, honí se mezi klacíky, které měly být plotem; než je jejich rodiče zavolají domů, do podzemních a nitrostromních příbytků.

Ona dohrála. I poslední opozdilci přesně vystihli čas, kdy otevře oči a stačili se ukrýt. Dívčino oko zachytilo pomalý pohyb, to brouk hovnivál se valil kamsi ve své kovově modré zbroji…

čtvrtek 6. prosince 2007

Mikulajda

Robišího prvního Mikuláše jsme rozhodně museli zaznamenat. Sice nebyl jeho první jako PRVNÍ, ale první, kdy už to tak nějak vnímal :) a takhle to vypadalo:


Měl sladkosti, ale i nějaké ovoce. Nadílka je téměř všechna od našich, rozhodli jsme, že nemá cenu tam toho moc přidávat :D že to stejně bude jíst až do Nového roku. Tak jsem dodali jen něco :)

A ráno se vrhl i na Mikuláše, tedy toho čokoládového, od babičky Zdenky a dědy Edy:



Nejdřív ho rozbalil, pak očichal a pak se do něj zakousl. Koukal na tu díru, co do něj udělal, asi nečekal, že to bude duté. A pak mi ho přinesl ukázat, řka: "Díííía" :D :D :D

pondělí 3. prosince 2007

V pondělí jsme pekli cukroví

Ondra měl volno a navrhl, že bychom mohli napéct nějaké cukroví. A tak jsem se vrhli na linecké, vanilkové rohlíčky, marcipánové hříbky a ze zbylých bílků pár laskonek. A všechno se moc povedlo. A je to moc dobré .)
I Robišek na to chodí a říká tomu "ňaminky", takže to MUSÍ být dobré, víte, jak on nerad jí .)

neděle 2. prosince 2007

Ondřejská pouť na Hukvaldech

Jako téměř každý rok, byli jsme i letos na Ondřejské pouti. nečekali jsme ani v nejmenším, že by bylo tak krásné počasí, jako bylo. Jen, co jsme se nasoukali do auta, začalo vykukovat slunko a na Hukvaldech už občas i zasvitlo na různě dlouhé časové úseky. Parkovali jsme na tom parkovišti vpravo dole a i to už bylo slušně přeplněné. Přesunuli jsme Robi z autosedačky do kočárku a započal útok na stánky. A vzali jsme to hned od těch prvních. A tak jsme postupně nakoupili:


  • 4 červené svíčky do adventního věnce s napichovátkama
  • po zkouškách mnoha barev nakonec koupena čepice v přírodní barvě pro Morgiška
  • perníkový sněhulák pro Robiška
  • červené lízátko
  • teplá medovina
  • chipsy
  • bramboráky
  • křupky, adventní kalendář
  • dárečky pro mého bráchu
  • lokomotivu na baterky
  • perníkového Mikuláše pro Robi


Když jsme se prodrali zástupem lidí okolo stánků, vypustili jsme Robiška z kočárku, aby se trochu proběhl. Sotva uviděl hlediště s betonovými "kameny" pro lavičky, musel si ho vyzkoušet. Takže zaměstnal babičku a my s Ondrou jsme jim podlehli taky. Dali jsme si závod zespodu navrch. Ondra vyhrál o malinkatý kousek. Dalo by se říct, že jsme doběhli stejně... ;)


A hlavně jsme se museli vyfotit u "Lišky". Tak, jako každý rok. jednou tady nahodím pro srovnání i snímky "U Lišky" z minulých let. Jen je musím najít ;) A pak ještě fotky s babičkou a s dědou před tou chaloupkou, co je tam opodál :)




A pak ještě trocha fotek nádherného počasí :)



Ale... Co pouť, příroda, nákupy, zážitky....


...Ale ...JMELÍ!!!! :D :D :D

sobota 1. prosince 2007

3. Salamandr


Blátivá byla cesta i stráň, pršelo už nejméně týden. Lesní půda nasála vodu a chůze mechem, či po opadance jehličí byla jako noření se do pelíšku.

Vzduch osvěžoval dětský smích. Máma a dcerka si vyrazily na houby.

„Hlavně jim nesmíš prozradit, že na ně jdeme! Jinak se budou bát a schovají se!“ radila své dcerušce šeptem a ona je horlivě přikyvovala. Vzápětí se rozběhla v holínkách po lesní cestě a zhluboka si užívala mlaskavého čvachtání bláta, které se jí lepilo na boty jako smetana s jehličím.

„My jdeme na malinýýý!“ Ječela malá a šibalsky se snažila mrkat jedním okem tak, jak to uměla mamka. Křivila při tom celou pravou polovinu tváře. Pak se zakoukala pod stromy a mezi kořeny po sametových kloboučcích. S typickou dětskou absencí trpělivosti ji po chvíli neúspěchu začínalo opouštět nadšení. Ještě se shýbla k několika polovicím lískových skořápek a lupínkům šišek, obojí bylo pohozeno veverkami – které jistě byly spřáhnuté s lesem samým a rozhazovaly tyto propriety, aby ošálily houbaře. Dívka chvílemi pozorovala maminku, jak se také snaží najít nějaké hříbky a chvílemi zkoumala nenasytným pohledem les. Tolik krásy, tolik vůně, tolik všeho nádherného.

Dítě, hnáno neznámým popudem najednou strnulo a zahledělo se do prázdna. Rtíky se sevřely a po chvíli poskládaly slova, která snad v dětské mysli poskládala Příroda sama…

„Pane lesa… Prosím… Alespoň jeden hříbek…“ Ševelila dětská ústa několikrát. Pak se holčička zahleděla do dutiny u úpatí smrku.

Pán lesa! „Mamíí! Pán lesa! Já jsem ho zavolala a on se ukázal!“

Když maminka s úsměvem přispěchala, dva páry lidských zornic viděly žlutočerného skvrnitého mloka.

„Pán lesa…!“ Ukázalo dramaticky děvče a stále pozorovalo tvora s posvátnou úctou.

„Pane lesa, prosím, aspoň o jeden hříbek…“ Zopakovala malá. Salamandr zmizel v dutině a zanechal v děské paměti hlubokou rýhu. Na kraji zorného pole zaznamenala matčin pohyb. „Máš, že? To Pán lesa!“ Pokývalo dítě hlavou a poskakovalo radostí za běhu za maminkou.

Ještě chvíli hledaly a sbíraly. Úroda nebyla přepychová, ale něco přece jen našly. A obě děkovaly „Pánovi lesa“. Jedna s úsměvem, druhá skoro s rukou na srdci a v očích magii setkání s nadpřirozenem.

Když se s úlovkem vracely, sykla maminka potichu a nenápadně k dceři: „Koukni!“ A pohybem očí naznačila směr. „Sleduje nás.“ Usmála se. Ta menší tápavě zapátrala pohledem mezi stromy. Horko jí zalilo srdce i tváře. Nohy na okamžik ztěžkly. Zahlédla kus košile za stromem. Usmála se a snad podvědomě si upravila krátké vlásky. Cukla sebou, když se vrátila ze snění na zem a zrychlila na pár kroků, aby dohnala maminku.

„Zdálo se mi, že šel za námi, když jsme šly do lesa a já se náhodou ohlédla.“ Povídala ta starší tiše a stále s úsměvem na rtech. Dívka v té chvíli už nemyslela na „Pána lesa“, ani na houby… Myslela na něj.

První letošní cukroví

...made by Robišek

Včera, tedy 30.11. měl náš tatínek svátek a tak jsme mu chtěli udělat
sladké překvapení na večer, až se vrátí z práce. A také už se ve vzduchu tak nějak vznášel advent. Tak jsem vytáhla věnec a vánočně dekorovaný košík /ozdobný malý "dáreček" Robiš hned musel rozbalit - co tam asi bude... Byla tam bílá polystyrénová krychlička... :D/ a začala jsem se těšit na pečení. Všechny suroviny jsme měli doma a tak jsme se na to vrhli. Dopoledne jsem udělala těsto na perníčky a linecké, pak oběd, trocha polítání na zahradě, kde jsme s babičkou Zdeňkou postavili sněhuláka. Bylo ale větrno a zíímáá, tak jsem tam nebyli ani hodinu. No a doma jsme se pak vrhli na samotné cukroví. Přenesli jsem sem všechno potřebné do obýváku ke stolu, posbírala a umyla jsem vykrajovátka, se kterými si Robišek hrál už od rána.

Robiška to zajímalo a sám vykrajoval :). Pomohla jsem mu s tím vším a bavili jsme se u toho
dobře. Vykrajoval linecké i perníčky, pak do všech chtěl vehementně dělat dírky, opakoval všechno, co jsem dělala a ukazovala mu. Strašně rád mi posypával těsto moukou, když se lepilo na váleček. Ale pak zjistil, jak dobré je to neupečené těsto a tak se jeho práce změnila v tajné uždibování, které ho bavilo ještě víc než cukrařina. Tak jsem zbytek dovykrajovala, jak to šlo, První dva plechy jsme připálili, protože jsme byli zabraní do tvoření, ale nebyly spálené úplně. Daly se jíst. Večer přišel tatínek a měl radost. Cukroví jako překvapení nečekal. A bylo dobré ;) . Ještě jsem pak udělala skořicové křupavé hvězdičky z bílku, cukru, kakaa a skořice. Ty nadskočily v troubě jako malé kometky, které do něčeho narazily nebo jako malá Meggie z Simpsonů ;).

čtvrtek 29. listopadu 2007

Cesta domu


Takhle to vypadalo dneska,kdyz jsme se s robiskem vraceli z nákupu a procházky.

A tohle je prvni prispevek, ktery jsem si sem poslala rovnou z mobilu :)

středa 28. listopadu 2007

2. Třezalka

Na horské louce rostly hojně zlatožluté sestry třezalkovité. Vysoké a silné květiny dodávaly stráni zvláštní patinu a nostalgii starého venkova. Jako by se tu čas zastavil. Stráň byla rozdělena do stupňů a hrany každého z těch schůdků ohraničovaly divoké a dravé keře šípků a trnek. Byla tu kdysi pole, pak pastviny.

Kolikrát si tam hráli na honěnou a vždycky odcházeli s rukama i nohama odřenýma, se srdcem zvonivě bijícím radostí a během a tajnou touhou. Kolikrát zápasila s růží o svou sukni a ne vždy zvítězila bez úhony. Na látku přeci nebyl čas.

Dohnat, utéct, běžet.

A všechno proto, aby se mohli dotknout, aby se jí při dětské hře dotkl on… Předávání „baby“… Tak prostá a naivní hříčka. A tolik jim dávala…

Teď seděla na louce a dlaní objímala třezalku – „ĺubovník“ vystihuje její jméno lépe.

Kolikrát si ji dávala spolu s šesti dalšími bylinami pod polštář v podvečer svatého Jana. A kolikrát doufala, že se jí bude zdát o něm...? A teď? Ona tady sedí, třezalka roste spolu s šiky svých sester. Utrhla ji. Hladila její čtyřhrannou lodyhu s úzkými lištami, které při protáčení v prstech slabě šustily, jak se zachytávaly o kresbu na konečcích prstů. V zamyšlení jich natrhala víc a svíjela z nich věneček. Zůstal jí ale v rukou. Na hlavu si ho už posadit netroufala… O tuhle výsadu přišla už dávno… Bohužel ne na takové vonící louce a ne s ním. Položila si kvítka do klína a natáhla se mezi bylinky. Voněly. A chyběl jí…

Jedna z blízkých třezalek se zachvěla ve větru. Pavučina vedoucí k její sestře praskla, když si dívka lehala. Teď její vlákno tragicky a opuštěně tančilo volně visíc… Bylina se kývala, vypadalo to, že souhlasí a chápe. Viděla je tudy spolu jít před několika dny… Bylo jí dívky líto. V záchvěvu rozdávačné sebedestrukce by jí nabídla sama sebe se všemi siličnými kanálky – aby ji vykoupala v horké lázni a vypila ten odvar. Jistě by se jí na nějakou dobu ulevilo. Nemohla však mluvit a dívka, zdálo se, nebyla naladěna na stejnou myšlenkovou vlnku.

Po chvíli vzpomínání se posadila a vstala. Její sukni při chůzi do údolí zachytil drápek šípkoví. Bodlo to. Ve vzpomínkách, v srdci. Vyrvala sukni z jeho spárů surověji, než by si zasloužil. Nevěděl proč…

Věneček zůstal tam, kam spadl při dívčině vstávání.

K večeru se tudy vracel domů starý muž. Obešel právě hromádku kamení – pomník minulosti, kdy tady bylo ještě místo louky pole a dávní lidé vysbírali kameny z pole sem. Přikrčil se pod větvemi smrků, když definitivně vyšel z lesa. Uviděl vyležené místo a na něm věneček. Přes jeho vráskami rozbrázděnou tvář přelétl záchvěv úsměvu. Jeho oči náhle vypadaly mladé. Pousmál se a zvedl ho.

Nebylo to na téhle louce, ale někde poblíž jistě ano. Víc než před padesáti lety… Po něm a jeho milce zbylo podobně ušlapané místo. Ale její věneček tehdy nebylo vidět. Nebo že by se tam objevoval vždy až když mladí odejdou? Možná ho tam dávají víly. Sebral ho. Přivoněl k vůni třezalky, vůni mládí. Doma ho dá ženě. To s ní tam tehdy ležel…

Tady někdo prožil štěstí… Myslel si, když svižně scházel dolů, do chalupy. Nemohl tušit, že sebral svijenec vzniklý za velkého smutku. Věneček smutku, touhy a vzpomínání.


1. Strom

V první řadě stromů ani nebyl vidět. Smrky totiž využily toho, že žily zpola na louce a nechaly své osluněné větve rozrůst se, co jim pletiva stačila…

Za touto zdánlivě neproniknutelnou oponou se krčil strom. Byl jiný. Na první pohled se lišil od ostatních. Zásadně. Jeho odlišný habitus by zaujal každého, kdo by tudy prošel. Odlišnosti tak přitahují lidské oči…

Nebyl příliš starý, ale vypadal tak. Měl pokroucenou černou borku, porostlou choroši, která dodávala jeho vzhledu smutnou vůni. Pochmurně stál a vnímal svou odlišnost. Byl to jediný listnatý strom široko daleko. Možná jediný v onom lese vůbec. Ve všech cévách jeho dřeva i lýka, v každé buňce pod její tvrdou buněčnou stěnou to cítil.

Když začal růst, byl sám na louce. Sám. Jediný. Rozhlížel se do okolí a byl hrdý, pyšný na to, že je – i když malý vzrůstem - dominantou obzoru.

Roční cykly plynuly a okolí se měnilo. Lidé okolo něj nasázeli další stromy.

Lidé.

Nenáviděl je. Z hloubi kořenů. To oni mohli za jeho utrpení. Nasázeli jehličnany, které rostly rychle a smrky brzy zaclonily jeho rozhled a přístup k životodárnému slunci. Byl to jeho ortel. Bez slunce nemohl dál žít. V listech nevznikala žádná energie pro jeho život.

Ten podzim listy opadly a nové už nevyrašily. Sem tam skomírali poslední zoufalí průkopníci, ale přežívali jen s obtížemi. Strom trpěl hladem i žízní a dusil se. Nejsou-li listy, nemůže strom dýchat, nemá se odkud vypařovat voda. Tím pádem nemohl strom žádnou vláhu nasávat ze země. Chřadl a usychal. Obklopen vysokými, drzými smrky. On – pán obzoru… Nyní uschlé dřevo. Poslední síly k životu z něj odčerpávaly houby u jeho úpatí a později přibyly i choroše. Nemohl se bránit. A i kdyby mohl, už nechtěl…

Mohli zato lidé. Ale ty jeho stav neznepokojoval. Nechodili tudy. Občas se sem zatoulala zvěř, po jeho kmeni přešplhala veverka, mezi kořáním se usídlil pár myšic. Mezi brázdami jeho borky mašírovali mravenci.

Na hořejší větvi si čas od času odpočinula straka

A strom zpozorněl. Cítil kolem sebe život. Malí tvorečkové jím neopovrhovali, nevyhýbali se mu proto, že je jiný. A skoro uschlý. Najednou cítil něco nového. To, co už dávno ztratil.

Byl hrdý. Stal se domovem, útočištěm, scénou.

Jedny z posledních lístků se zachvěly životem…

Červánky na obzoru s sebou přinášely vítr. Zabarvily svět doruda.

Vítr s sebou přihnal mraky a z mraků se valil déšť.

Teplá noc vlhla bouřkou. V ovzduší byl cítit ozón po výbojích blesků a rány hromů zaplňovaly vzduch. Kdo se ale zaposlouchal pozorně, dokázal odlišit kvílení větru od skřípání dřeva. Jeden z blesků udeřil blízko. Myšice se tiskly k sobě i se svou početnou rodinkou…

Rána – vrzání – úder.

Jeden z nejvyšších smrků z přední linie lesa byl vyvolený. K tomu, aby padl. Jeho větve zoufale se držíc padajícího kmene poničily okolní stromy, poškrábaly ego mohutných a vysokých jehličnanů. Chvěly se otřeseně na kmeni, z kterého se stala kláda. Rozstřikovaly kolem se molekuly deště.

Dokonáno.

K ránu bouře odešla. Zpívající opeřenci oslavovali nový den a poskakovali po kluzkých větvičkách.

Rosa se mísila se slzami bouře.

Les dýchal. Vlhkost se držela prochladlé země a zápasila s teplem vycházejícího slunce.Pak se podvolila, odtrhla a les vydechl oblaka oparu. Smrčina se je pokoušela zastavit, ale jen polechtala jejich jehlice a vznášela se výš.

Tvrdohlavé lístky stromu zase po mnoha letech konečně pohladilo slunce…

Dívka stála na louce, kde se včera večer viděli naposled. Urousaná sukně se jí lepila k lýtkům. A na látce, tmavé mokrem, cestovalo nespočetně semínek trávy, pylu, kousíčků rostlin a hmyz… Nevšímala si toho. Zaujala ji brázda v lese. Rána, kterou prořízl padající dlouhán. Váhavě k ní vykročila. V bílém ranním světle se jí v koutcích očí leskly slzy. Brázdou mezi stromy spatřila krásný strom. Nebyl příliš vysoký, ale jeho nejnižší silná větev přímo vybízela k tomu, aby se na ni posadila. Poslechla to volání, nedbaje mokra. Usedla a pažemi objala kmen.

Stavidla se zvedla, ucítila horkost a tlak někde hluboko v nose a na patře. Rozplakala se. Objímala ten krásný strom a on se divil.

Seděl na něm člověk. A jemu to nevadilo. Pro tento krátký okamžik nemyslel na vlastní utrpení, která musel přestát, jen vnímal teplo slunečních paprsků, loučí, které ho rozehřívaly stejně jako tělo mladé dívky.

Nadšené lístky se znovu zachvěly, jak se v nich začala bouřlivě měnit energie.

Některé cévy očividně odolaly embolizujícímu suchu a byly stále průchodné pro vodu… Strom se napil. Už si nepřipadal zbytečný, odlišný, jiný, odepsaný… Uplakaná dívka jeho kmeni šeptala své strasti, hladila jeho borku a on odpouštěl.

Ulevilo se mu.

Kdesi v dálce zakřičela straka.

Střípky dávno minulé...

Už asi rok a půl stará věc... mám takovou vizi, že budu psát dál a dál. Takový soubor povídek. "Strom" a "Třezalka" už jsou také podobně staré....



Nalila jsem si čistého červeného vína do gotického poháru.
Venku se rozzářil západ Slunce...
Přes drobné bublinky v zeleném skle se rozzářily myriády rubínů.

Ucítila jsem vůni podzimu a chuť léta.
Až hřích ten doušek spolknout...
Prsty přejely po příjemné spirále nožky číše.
Takhle chutná krása...
Bosá noha se dotkla studené dlažby...

A Slunce zapadlo.

Ruka začala psát příběh…

…………

Zapadající Slunce z posledních sil měkce pohlédlo na rozpálenou letní stráň. Zanechávalo na ní své poselství, své dítě. Teplo. Sálalo z Matky Země, ale bylo jí jen půjčené. Nadcházející večer jej vyžene zase zpět nahoru. Na vyhřáté zemi ležela dívka a chlapec. Pozorovali mizící rudý kotouč a jejich ruce ležely právě tak daleko od sebe, jak velké je lidské srdce. Oba stejně cítili výjimečnost té chvíle. Oba byli stejně staří, avšak každý z jiného světa. Jejich přátelství už dávno překročilo hranice míst a časů a místy i hranici lásky. Byl to jejich poslední společný večer. Věděli to, ale nechtěli o tom mluvit. Až poslední paprsek zmizel za horou, vstala a pevně sevřela rty. Trpce se pousmála Do o čí se jí draly slzy a svaly pod jazykem se jí křečovitě stáhly. Nedokázala ze sebe dostat ani slovo. Zahleděla se dolů, tam, kde končila louka a za šípkovým křáčím ostře tmavly obrysy prvních stromů…

neděle 18. listopadu 2007

Sněhové zpravodajství

Snííh, snííh, snííh! Ne, že bych byl nějaký zvláštní milovník zimy, ale první sníh je prostě kouzelný.
Napadl myslím ve čtvrtek a je skvělý. Zvlášť, když je spojený s úplně prvním seznámením Robiška se sáňkami. Ano, má už dva roky, ale loni ani předloni
nebylo u nás sněhu dostatek a když trocha byla, nebyli jsme natolik zdraví a tak podobně. Takže premiéra sáněk letos. A právě teď. Ondra vyhledal staré sáňky, na kterých jezdil jako malý, ve sklepě. Zjistilo se, že jsou vzadu popraskané, takže stejně koupíme nové. A taky boby. kvůli jejich lepší přenosnosti. Zabalili jsme sebe i Robiška do teplých obleček, protože venku bylo asi mínus šest stupňů, posadili Robi na sáně, od kterých byl oddělen ještě vrstvou bývalé zavinovačky a vyrazili jsme na průzkum lesa. Je to velmi zvláštní, ale zdá se, že Vratimov je značně placaté, neboli nekopcovité území. Ačkoli při jízdě na kole si člověk všimne množství kopců, pro zimní radovánky se silnice nehodí a jiné vhodné kopečky tady prostě nejsou. I ten v lese, kterému jsme fandili, se ukázal pod sněhem jako rovinka. takže sáňkování jako takové nebylo, ale procházka a kochání se sněhem ano. Táhli jsme Robi, Robi táhl sáňky, tatínek táhl maminku s Robi a maminka tatínka s Robi. Pak šel Robi chvíli "ťapy ťapy", jak říkal a pak jsme ho zas vezli a cestou z lesa už šel zase pěšky až domů. Stavili jsme se i na zahradě, kde jsme zjistili, že nejde dělat bábovičky ze sněhu, protože se z formiček nevyklopí :D, že nesmíme Robi koulovat do obličeje /nechtíc, samozřejmě/, protože se mu to nelíbí, maminku nekoulovat do obličeje, protože pak má zasněžené brýle... Nicméně Robišek stále neřádil ve sněhu tak, jak jsme čekali. Byla jsem s ním venku i v pátek dopoledne a to jen bezradně stá v tom sněhu, který měl po kotníky a volal "o-pá", ať ho zvednu a nesu tím nadělením. Ani vyválení se ve sněhu se mu nelíbilo, protože sníh za krkem studí O:-). Ale i tak jsme byli všichni spokojení.
Dostala jsem k Vánocům /Ježíšek si pospíšil/ nový telefon, takže některé fotky zde jsou foceny už jím. je skvělý. Je to Sony Ericsson w710i a umí spoooustu věcí :)

čtvrtek 15. listopadu 2007

Když dojde chléb...

...a venku mrzne a sněží a obchod je 30 minut pěšky, je třeba si nějaký upéct.
Receptů na internetu je spousta, který si vybrat? Nebo ten, který dělává mamka?
Nakonec jsem zjistila, že nemám hladkou mouku, tak jsem to udělala z polohrubé.
A jak? Prohnala jsem sítkem kilo mouky, přidala dvě prášková droždí, hrnek vody, trochu octa a soli a kmínu a cukru. Pak jsem sáhla do skříňky pro vlašáky, ovesné a jáhelné vločky, lněné semínko a přidala. Těsto se mi zdálo stále nějaké tuhé a když jsem ho zvážila, bylo toho 1600g. Tak jsem přilila ještě trochu vody s dalším sáčkem droždí. ;) Těsto jsem prohnětla jak to šlo a že to byla celkem práce... A pak dala kynout. Klasicky - na televizi, tam je nejtepleji.
Přikryla jsem mísu
igelitovou folií a polštářem a těsto kynulo. Jako pominuté :D Nebyla to ještě ani hodina, kdy se skoro dralo ven. Tak jsem z něj mokrýma rukama udělala dva bochánky, posypala kmínem, potřela octovou vodou a po chvíli kynutí (Zatímco se nahřívala trouba na max) jsem je dala péct. Po 15 minutách cca jsem otočila plech a opět potřela. pak ještě asi dvakrát. Pekly se celkem hodinu a takhle dopadly.
Zabalila jsem je do utěrky a těším se, až si dáme :)

Taak, je výborný, jen to chtělo víc soli :) Tak příště!

sobota 10. listopadu 2007

První sníh...

Bylo jasné listopadové ráno. Sobota. Na horách sníh a my se rozhodli, že se vypravíme někam, abychom s ním seznámili Robiška. Loni totiž sníh zažil jen jednou, pak roztál a celou zimu nebyl. A stejně se mu moc nelíbil. Znechuceně si na něj šáhl a když zjistil, že studí, vzdal další pokusy. Ale pak jsme ho zaujali stavěním sněhuláka a tak. Ale stejně si sněhu moc neužil.

Ale to bylo loni.

Letos jsme tedy vsadili na hory. Vybrali jsme si Malenovice. je tam dobrý dojezd autem, je to kousek a bývá tam sníh. A když nebude, někde výš, směrem k Lysé hoře určitě bude. Bylo zajímavé, jak přibývalo sněhu, když jsme se blížili od Frýdku k Frýdlantu. Protože u nás zatím nebyl ani poprašek. Ale mraky se sbíhaly nad horami a halily jejich vršky do mystických... Jak to říct... Závojů? Asi tak. Těšili jsme se na sníh víc a víc. Hlavně na to, jak na něj zareaguje Robišek. Malenovice nezklamaly. Sníh tam opravdu byl. Zaparkovali jsme u hotelu "Bezruč" a vystoupili a šlápli do sněhu. Robiš byl nadšený. Hrozně moc se mu líbilo, když na něj Ondra házel sněhové koule a snažil se dělat nějaké sám, ale házel je tak asi metr před sebe. Ale stejně se mu to líbilo. Tady se jedna právě rozbíjí o jeho ruku:
Takže nás, ani Robi sníh nezklamal. Nechtěli jsme dělat žádný dlouhý pochod, spíš jsme si chtěli užít sněhu a legrace. A obojího jsme si užívali.


Okolo jedenácté jsme dorazili k "Veličkům", poslední kopec, od "Korýtka" se už Robiš nechal nést v krosně. V hospůdce jsme si dali polívky, já fazolovou a Ondra zelňačku, pojedli jsme a pak rádi vypadli ze zakouřené místnosti zase na sníh.
Robi zvolil cestu dolů svahem, tam bylo sněhu ještě víc, než na cestě, takže plno zábavných pádů, které schválně Bobiš zinscenoval a nádherný výhled na okolní zasněžené kopečky. Bylo zvláštní, jak se člověk za trochu víc, než půlhodinu a pár set metrů nadmořské výšky dostane úplně do jiného
ročního období.

Hezké, že? Prostě krásná zima. A za humny. Dole pod svahem už se Robiš zase chtěl nosit a celkově už se jevil unaveně. Zabavilo ho ještě to, když jsme mu ukazovali, jak se třepe sníh dolů z větviček a tak, ale bylo na něm vidět, že je unavený a uondaný. Ale měl zdravě červené tvářičky a spoustu zážitků. A tak jsme ho poponášeli a chvílema přemlouvali, aby šel dál a tak a postupně jsme se dostávali blíž a blíž k autu. Sněžilo čím dál tím víc a víc. A když jsme se rozjeli domů, sněžilo méně a méně, až se to kousek za Frýdlantem změnilo v skoro déšť a pak to zmizelo. A u nás ani vločka ani kapka. Zas "jen" podzim. Tak alespoň ještě pár zimních fotek.